Úvod
Je pro mě obrovskou ctí, že máme možnost hovořit se čtenáři Psychalive o průsečíku duševního zdraví a trestní justice. Moje kariéra mi umožnila vstoupit do nápravného, politického a neziskového prostředí. To poskytlo příležitost dozvědět se od odborníků z terénu o realitě uvěznění a návratu vězňů. Moje specializace na vězeňskou kulturu, osoby s duševním onemocněním v soudním systému a návrat vězňů se v posledním desetiletí rozvíjely. Tento blog bude věnován všem záležitostem týkajícím se průsečíku zdraví a spravedlnosti. Můžete klást otázky a navrhovat náměty, abychom vám poskytli informace a nástroje, které potřebujete, abyste byli proaktivní a produktivní v našich společných zájmech a práci. Těším se na komunikaci s vámi.
Toto je klíčový okamžik v historii naší země, protože v soudním systému je spousta lidí s potřebami duševního zdraví. Human Rights Watch ukázala, že přibližně sedmdesát tisíc uvězněných osob je v daný den psychotických (2003). Pro rok 2005, poslední rok s dostupnými údaji, statistiky Bureau of Justice ukázaly, že 56 % státních vězňů, 45 % federálních vězňů a 64 % vězňů mělo problémy s duševním zdravím… Problémy duševního zdraví byly definovány [buď] : nedávná historie nebo příznaky problému duševního zdraví“ (U.S. Department of Justice, 2006). Toto kritické množství uvězněných osob s potřebami duševního zdraví nás všechny staví do středu bodu obratu v politice zdraví a spravedlnosti.
Než se podíváme do budoucnosti, musíme se nejprve podívat do minulosti. Jak jsme se dostali do tohoto místa věznění osob s potřebami duševního zdraví? Jak se Rikers Island Jail v New Yorku, Cook County Jail v Chicagu a Twin Towers Jail v Los Angeles staly třemi největšími lůžkovými psychiatrickými zařízeními ve Spojených státech? Jak jsme se dostali na toto místo? A jak se z tohoto místa můžeme dostat?
Příběh duševní nemoci ve vězení je příběhem transinstitucionalizace; přesun z jedné instituce do druhé. Koncem 40. a začátkem 50. let 19. století byly Spojené státy svědky přílivu imigrantů. S jejich sny o zlatě dlážděných cestách v Novém světě přišla jejich potřeba přístřeší a zdravotní péče. V té době bylo standardní praxí léčit osoby s potřebami duševního zdraví v klidném pastoračním prostředí. S tímto nárůstem populace a jejich nedostatkem zdrojů se tento typ péče stal nezvládnutelným. Sociální rozdíly mezi pacienty dále vedly k tomu, že bohatší lidé hledali péči soukromě a přistěhovalci s nižšími příjmy hledali péči blíže svým městským domovům a rodinám. Koncem 70. let 19. století jsme svědky nárůstu „azylů“ s výzvou státních zákonodárců zachovat nízké náklady. V roce 1890 zavedl zákon o státní péči v New Yorku „duševní hygienu“ a prostředí psychiatrické nemocnice. V důsledku stále rostoucí populace osob s duševním onemocněním a zároveň plného fiskální odpovědnosti státu za péči o tuto skupinu se však tento systém stal zahlceným a špatně vybaveným. Po druhé světové válce začala oblast psychologie upřednostňovat krátkodobou péči založenou na komunitě, aby podpořila sjednocení rodiny a krátkou léčbu. S padesátými léty přišla psychotropní léčba zaměřená na léčbu a zotavení. Počátkem 60. let začal proces deinstitucionalizace prostřednictvím federálního zákona o komunitních centrech duševního zdraví (CMHC) v roce 1963. Posláním tohoto zákona bylo přesunout péči z azylového domu na komunitu. Ale s blížící se válkou ve Vietnamu se finanční prostředky přesunuly ze zdravotnictví do válčení. Práce zákona začala, ale nikdy nebyla dokončena. Nemocnice pro duševně choré byly uzavřeny; komunitní centra nebyla nikdy financována ani otevřena. Tisíce pacientů tak zůstaly na ulici nemocné, samy a bez péče.
Bez péče a přístřeší nemocničního systému se bývalí pacienti stali bezdomovci. Tato nyní přechodná populace se zapletla do soudního systému. Velká většina těchto jedinců je odsouzena za nenásilné trestné činy. Přesun z nemocnice do nápravného zařízení byl rychlý a jistý. Nyní máme novou vězeňskou populaci – populaci, která není určena pro organizovanou společnost a přísné věznění. Osoby s duševním onemocněním, které nemohou žít ve vězení, si odpykávají delší a přísnější tresty než jejich zdravé protějšky a stávají se zranitelnými vůči fyzickému a sexuálnímu napadení (Sultan, 2006). O realitě lidí za mřížemi s duševním onemocněním pojednáme v dalších spisech.
Je důležité mít na paměti, když mluvíme o vězněných lidech nebo lidech s duševním onemocněním, že mluvíme právě o tom: o lidech. Nejsou to ‚duševně nemocní‘, ‚vězni‘ nebo ‚vězni‘. Termíny, jako jsou tyto, se používají k odosobnění jednotlivce, ale my to neuděláme. Jsou to lidé a jako takoví zde budou diskutováni Termíny uvedené výše se mohou objevit v našich diskusích při používání institucionálního jazyka, tyto termíny budou vždy uvedeny v uvozovkách. Je důležité, abychom si uvědomili, že jazyk s sebou nese sílu. Budeme pracovat na posílení postavení osob s duševním onemocněním i uvězněných jedinců.
Investice do řádné péče a léčby osob s potřebami duševního zdraví v soudním systému je důležitou součástí veřejné bezpečnosti. Protože se více než 90 % uvězněných lidí nakonec vrátí domů, musíme věnovat pozornost jejich aktuální životní situaci a pomoci jim plánovat jejich budoucnost. Budoucí spisy se budou zabývat vězeňskou kulturou, návratem vězňů a dopadem, který tyto problémy mají nejen na uvězněné, ale i na ty, kteří pracují v nápravných zařízeních a na vnější obecnou populaci. Budoucí spisy budou také věnovány inovacím, jako jsou soudy pro duševní zdraví a alternativy k programům uvěznění.
Vězeňská kultura není tak vzdálená, jak si někteří myslí. Mnozí procházejí každý den branami věznice do práce, mnozí jsou propuštěni do našich komunit a mnozí se znovu vracejí za zdi vězení. Vazby mezi vězeňskou kulturou a naší obecnou společností budou také diskutovány v budoucím psaní. Nesmíme ztratit z dohledu lidi, jakmile jsou uvězněni. Musíme pochopit cyklus uvěznění, průnik rasy/třídy/genderu v soudním systému a toho, jak zdraví ovlivňuje všechny tyto problémy.
Bonnie Sultan je uznávanou odbornicí v oblasti trestního soudnictví a duševního zdraví se dvěma magisterskými tituly: Sociologie se zaměřením na kriminologii a Forenzní poradenství v oblasti duševního zdraví. Paní Sultan se specializuje na institucionální kulturu, návrat vězňů a průnik duševního zdraví a spravedlnosti. Jako federální recenzentka grantů je expertkou na analýzu programů spolupráce v oblasti trestního soudnictví. Paní Sultanová měla příležitost pracovat v nápravných, okresních, městských, federálních a neziskových zařízeních. Vnáší do naší společné práce pochopení vězeňské a vězeňské kultury a toho, jak tyto kultury ovlivňují osoby žijící, pracující a vracející se z těchto prostředí. doktor.