Již dlouho básníci a učenci, romantici a intelekt, teenageři a prarodiče přemýšleli nad otázkou: Co je láska? Přesto, když se opakovaně ocitáme ve stejných úskalích vztahu, se zlomeným srdcem nebo vroucně znovu hledáme počáteční jiskru, možná je užitečnější otázka, co není láska?
Jakkoli jsme my jako druh schopni nedobrovolně se ponořit do magické záře zamilovanosti, udržet se v tomto bezstarostném, srdečném romantickém prostoru je složité. Vypadnout z lásky a do rutiny, z laskavosti do podrážděnosti a z respektu do mrzutosti je až příliš snadné. Proč tedy k tomuto posunu dochází a jak se mu můžeme vyhnout? Identifikací toho, co je láska ne , můžeme se vyhnout vztahu „nemusíme“, který vede k našemu romantickému zániku.
Láska není sobecká, náročná nebo vlastnické právo nad druhým.
Když s někým poprvé randíme, málokdy se přistihneme, že říkáme věci jako: ‚Jdeš zase ven, aby ses setkal se svými přáteli? Ale myslel jsem, že zůstaneš a půjčíš si se mnou film?“ nebo 'Proč ti trvá tak dlouho se připravit? Vždycky mě necháš čekat navždy.“ Ve chvíli, kdy se ke svým partnerům začneme chovat jako k rozšíření nás samých, kritizujeme jejich jedinečnost a nařizujeme jim konformitu, nejen že poškozujeme jejich přitažlivost k nám, ale do značné míry vymazáváme naši vlastní přitažlivost k nim. Zacházení s našimi partnery jako s nezávislými a oddělenými jednotlivci nás může donutit čelit vlastní nejistotě, žárlivosti a sebekritickým myšlenkám, ale pomůže nám to zesílit, což zase vede k opravdovějšímu a pevnějšímu spojení s naším partnerem.
Láska nikdy není podřízenost nebo dominance, emocionální nátlak nebo manipulace.
Emocionální hraní her je obranný mechanismus vytvořený k tomu, abychom se chránili před zraněními, odmítnutím a nejistotami, které přicházejí s pocitem zranitelnosti, investováním do něčeho a přáním něčeho od zcela samostatné lidské bytosti. Hrát za oběť dominantní osobnosti nebo šéfa někomu, koho lze snadno ovlivnit, je destruktivní proces, který je až příliš snadné ztratit přehled.
Protože mnoho z těchto manipulativních chování je nevědomých a není zamýšleno jako zlomyslné, měli bychom vždy věnovat pozornost tomu, na čem jsou naše činy založeny. Ztichneme, když nedostaneme to, co chceme, takže si toho naši partneři všimnou a litují nás? Předstíráme flexibilitu a přitom skrytě stanovujeme podmínky a omezení, která musí náš partner dodržovat? Tím, že si uvědomíme tyto vzorce, jsme schopni určit a změnit škodlivé chování a mít šanci vyjádřit skutečné přání přímo a požádat o to, co chceme a potřebujeme od svého partnera. To nám umožňuje cítit skutečné city našeho partnera k nám. Získání něčeho od partnera prostřednictvím manipulace nám brání prožívat jeho skutečné pocity vůči nám.
Láska není zoufalým pokusem popřít osamělost nebo touhu po srostlé identitě.
Když zjistíte, že přemýšlíte o lásce jako o prostředku, jak se o vás „postarat“ nebo „nezůstat sám“, můžete vstoupit na nebezpečné území. Láska je cit, který chováte k někomu jinému, stejně jako ocenění citu namířeného k vám. Jakkoli si libujeme v radosti ze společného života, tato radost může být zachována pouze tehdy, když si uvědomíme, že zdravý vztah se skládá ze dvou životů vedených v harmonii a ne jednoho života, který vedou dva lidé.
Sdílení aktivit, příběhů, přátel a dětí jsou smysluplnými prvky vztahu. Ale popírat skutečnost, že každý člověk a zkušenost jsou jedinečné, znamená popírat sebe a naše blízké partnerství založené na rovnosti, realitě a skutečné vzájemné náklonnosti. Když spojíme svou identitu s našimi partnery, ztrácíme k nim přitažlivost. Nestanou se pro nás o nic zajímavější než naše pravá paže. Přesto, pokud vztah skončí, cítíme se zničení, jako bychom ztratili pravou paži.
Lásku nelze zaměňovat s citovým hladem.
Živit se jinou osobou není láska. Mnoho lidí má z dětství pocit emocionální prázdnoty. Často, jako dospělí, se stále vidíme jako tyto prázdné děti a obracíme se na svého partnera, abychom zaplnili tuto emocionální prázdnotu. Když dovolíme, aby nedostatečná zralost tížila naše partnery, vysáváme je z jejich vitality a úcty, kterou kdysi měli k rozvinutým jedincům, jimiž jsme skutečně schopni být. Je důležité vyhýbat se hledání u našich partnerů nezdravou dávkou definice, chvály, ujištění nebo souhlasu. To jsou atributy, které musíme v sobě rozvíjet, abychom si uvědomili plný a uspokojující vztah s jinou osobou.
Láska není vnitřní stav mysli, který nemá žádné rozpoznatelné vnější projevy.
Kolikrát jsme se přistihli, že se hašteříme, mračíme, chňapeme a vyčerpáváme naše partnery, a pak ledabyle prohlašujeme, jak jsme zamilovaní? Často jsme si s partnerem vytvořili fantazijní pouto, iluzi spojení. Máme k nim vztah ve fantazii, ale ve skutečnosti s nimi nezacházíme laskavě a s láskou. Láska je čin, stejně jako stav bytí. Pokud se domníváme, že někoho milujeme, měly by existovat skutečné projevy této lásky a chování, které jsou pozorovatelné pro ostatní.
Když zjistíme, že se svými blízkými špatně zacházíme, je důležité pochopit, že vnitřní kritik, který máme všichni ve své mysli a který nás povzbuzuje ke strachu a ničení skutečné intimity, může být pro naše partnery stejně divoký jako oni pro nás. Myšlenky o nás samých jako: ‚Nejsem milý. Nikdy se o mě nebude starat tak, jako já se starám o ni“ může stejně snadno obrátit na naše partnery a navrhnout věci jako: „Je tak sobecký. Proč na mě nikdy nemyslí?'
Tyto myšlenky diktují naše chování a umožňují nám chovat se ke svým partnerům stejně pečlivě a nelaskavě, s jakou se chováme k sobě. Když toto chování brzdíme, bez ohledu na to, jak moc jsme nuceni je předvádět, může nám to pomoci postavit se těmto kritickým vnitřním hlasům a mít více soucitu a lásky k našim partnerům i k sobě samým.